Když vám náhodně pohozená sluchátka z ničeho nic vyznávají lásku.

Taky je mám ráda...

Rozhlodla jsem se. Poslední dobou píšu samé podobné kraviny, které nedávají smysl. Stává se to stále častěji, snad se nekonec nerozhlodám úplně...

Každý den budu něco přidávat. Malý kousek mé hnusné reality, abych se taky něčím zabavila. Sebe, protože sem nikdo viditelný nechodí.

Miluju, když jsou v knihovně kytky. Tahle fotka je na mě moc sluníčková, příliš ideální. Škoda, že všechno není takové -uklidňující, bezpečné, stálé, vyrovnané...

Nalezeno ve slovníku.

Po tomhle hmyzákovi zůstane památka pro další generace. Co zbyde po mně? Asi se nechám vylisovat...

Není to závist, jen zástava. Výt, či nevýt?

Když si čtu texty písniček, slyším u toho hudbu. Šetří to baterku.

Co je to vlastně šílenství? Jsem šílená, protože mám jiné názory než ostatní?

It's just like him... a little bit. Pieces of my little black soul.

Světlo na konci tunelu. Jiskřička naděje. Světelné signály. Lux perpetua. Světlo mého života. A lampa ještě svítila. Syvä valo. Nový den. Světla reflektorů. Hvězda. Spatřil světlo světa. Bílo. Světelný rok. Ukázal se v dobrém světle. Světelná reklama. Bring them to light. Světluška. Polární den.

Jeníček a Mařenka. Bludička. Požár. Bouřka.

Možná to bude jen jeden z nic neříkajících článků. Zcela určitě. Obyčejně bych tu ponechala jen vše, co jsem uvedla výše, ale tohle nemá být obyčejný článek ve nesmyslném stylu, jaký jsem si uvykla poslední dobou používat. Původně ani neměl být zařazen do tématu týdne, ale stalo se.

Člověka bezděčně napadají všechny ty ohrané fráze (kterými potají pohrdá a vysmívá se jim). Et lux perpetua luceat eis. Vyvztane to v mysli bez ohledu na to, co si o tom myslíme a jestli vůbec chceme o něčem takovém přemýšlet. Nebo jsem s tím sama a nikomu jinému se to nestává. Každopádně už jiskřička naděje ve mě probouzí vlnu skepse, zvlášť když se nacházím v období tmy a veškěré nadějně svítící věci mi přijdou jako kravina. Dokonce i to moje na fotce nemá s nadějí naprosto nic spoječného. Je to měsíc, možná světlo na chodbě protějšího baráku, nic víc.

Světlo se podle mě strašně přeceňuje. Jasně, potřebujeme ho k životu a tak dále, je velmi užitečné. Třeba já, ačkoli mám ráda tmu, bych se bez něj neobešla. To právě světlo tvoří ve tmě nejrůznější obrazce a stíny. Je nezbytnou součástí téměř veškerého lidského konání, protože spoustu věcí potmě prostě dělat nemůžeme ani kdybychom se na hlavu stavěli a pokoušeli se držet příbor v prstech u nohou. Jenže není vším. Vím, že věci spolu různě souvisí, ale světla se člověk nenají, nenapije. Světlo ho neochrání před zimou a deštěm. Má dokonce i svou temnou stránku.

Teď už nevím, co jsem tím vlastně chtěla říct. Vždycky se do každkého článku zamotám tak neskutečně, že se až divím, jak se mi to povedlo.

Abych to nějak shrnula a dostala se k závěru. Světlo má mnoho podob, stává se předmětem metafor a různých přirovnání. Já jsem se pokusila některé vyjmenovat, ale tímto jsem vyčerpala svou zásobu. Teď bych chtěla vědět, co světlo znamená pro vás...

Včera jsem si na ni vzpomněla. Pokud by byla hudba vidět, tohle je čisté světlo...

Příšerná fotka s ještě příšernější úpravou barev.

Přesně vyjadřuje mou aktuální náladu.

Svět byl modrý, přísahám.

Smutná planeta.

Ale mozek si dělá, co chce.

Také mají narcistické sklony.

Koupila jsem srdce v akci

Stavitelé gotické minulosti z něj vyřezali katedrálu.

Stále bije.

Příliš mrtvá na to, abych tvořila umění. Příliš živá na to, abych to nechala jen tak být.

Jak se to stane, že prostoupíme?